“Na sněhu za oknem jsem spatřil takovou malinkatou žabičku, mrkla jedním okem, druhé otevřené dokořán, tím mě nehybně, upřeně sleduje. Já vím, že je to Bůh. Zjevil se mi tváří v tvář, aby zjistil, jestli jsem prozřel. (...)”. Takto uvádí i uzavírá svou knihu Hora duše (灵山, 1990) nositel Nobelovy ceny za literaturu Gao Xingjian. Román vychází z tradiční čínské literární a vzdělanecké kultury, který se s lehkostí mísí se specifiky moderní evropské literatury. Výsledkem je velmi složitě komponované vyprávění o hledání smyslu života, které je podmíněno usmířením se s vlastní minulostí. Hora duše není průměrnou knihou s obyčejným příběhem.
Již samotný název v sobě nese celé poselství příběhu - hrdina putuje k hoře, aby našel její vrchol a zároveň také sám sebe.
Gao Xingjian je pekingský rodák a v emigraci žijící a tvořící romanopisec, dramatik, překladatel, básník i fotograf. Spisovatel patří mezi čínské nezařaditelné, výrazné autory z období 80. let, kdy probíhala mohutná tvůrčí vlna. Gao je pro svá další díla považován za průkopníka absurdního dramatu v Číně, přičemž jeho záliba v evropském divadle mu přidala nálepku avantgardního umělce. V roce 1988 byl Gao Xingjian nucen emigrovat do Paříže, kde žije a tvoří dodnes. Jako první čínský autor získal v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu.
Dílo je velmi specifické v několika směrech. Výbornému překladu Denise Molčanova dodává na autentičnosti nejen přepis čínských slov standardní transkripcí pinyin, ale samotný text je, v posledním vydání knihy z roku 2012, doplněn o autentické fotografie z celého putování pořízené samotným autorem knihy. To dodává dílu naprosto jiný rozměr, u něhož nemá čtenář tendenci ztrácet se ve typické dvojakosti vyprávění, snáz následovat jeho linii a stát se přímo součástí putování.
Dílo tvoří osmdesát jedna kapitol, které na sebe v podstatě nenavazují. Základem knihy jsou dvě linie vyprávění, která se liší formou i obsahem. První, zdánlivě srozumitelnější linie, se týká vyprávění o desetiměsíčním putování podél toku Dlouhé řeky, a je okamžitě rozeznatelná použitím „ich“ formy. Vyprávění je zčásti autobiografické a započíná na popud mylné diagnostiky rakoviny plic hlavního autora. Procitnutí z doposud přežívaného stereotypního způsobu života dovede hrdinu k rozhodnutí vyrazit na bezcílnou cestu, kterou později nasměruje nově získaná informace o existenci hory.
Autor si zde pohrává s jazykem i dialogy. Celý příběh je “osekán” o zbytečný melodramatický popis a spokojí se s rázným a syrovým záznamem, často formou dialogu. Styl Xingjiana výrazně připomíná Hemingwayeovu metodu ledovce, ačkoli Hora duše dává přeci jen menší prostor pro vlastní čtenářovu invenci při analýze příběhu. Autor v díle vzdává hold čínským tradicím a divoké, nádherné přírodě, přičemž zároveň vykresluje její současnou devastaci, na které se nejvíce přičinil, stejně jako na úpadku tradic, komunistický režim. Xingjiang se, jako průvodce rozmanitými zákoutími Číny, nezaobírá zbytečnými podrobnostmi. Jeho strohý popis však podává velmi dobrý obraz o výrazných rozdílech mezi čínskými obyvateli, jejich akcenty a mentalitou, rozmanitostí ve městech a na venkově. Ačkoli román připomíná cestopis, jeho pojetí je vhodné spíše pro erudovaného čtenáře, který se již v geografii Číny orientuje, což ovšem nemění nic na faktu, že i pro úplného laika může být putování velmi přínosné.
Druhá linie vyprávění je o něco složitější, intimnější, jejíž základ je emotivního rázu. Střídá linii první téměř pravidelně. Je plná příběhů pocházejících z tradiční Číny i mysli autora. Ten se inspiruje setkáním s obyčejnými lidmi, jejich osudy a vzpomínkami. Příběhy jsou často postaveny na agresivitě a násilí, které je z veliké většiny pácháno na ženách.
Celým vyprávěním prolíná dialog mezi “ty” a “ona”, což je stěžejní část této linie. Autor zde krásně vyobrazuje neustálé potýkání mezi mužem a ženou, i bolest, která z těchto neustálých konfliktů pramení. Zaznamenané vzpomínky působí jako zmatený, neuspořádaný tok myšlenek, které najednou ve veškerém chaosu odhalují určité spojení obou linií, které je patrné v roztříštěnosti předchozího vyprávění, na něž navazují vzpomínky, které autorovi evokují daná místa, kterými prochází. Tato část díla je psána „du“ formou, při níž autor oslovuje sám sebe, což především během konfliktu obou milenců dodává vztahu a jeho chápání nový rozměr a přivádí čtenáře k myšlence, že právě mezilidské, a především ty milenecké vztahy se ve své podstatě shodují, na rozdíl od vyobrazení čínské přírody, která především evropskému čtenáři evokuje velikou rozdílnost.
Autorovo putování, jak je zmíněno již na začátku textu, je především o hledání vlastního já. Poslední kapitola, do níž patří část o procitnutí a nalezení Boha, může být zároveň kapitolou první. I přes to, že hrdina došel k cíli a předpokládá, že stanul tváří v tvář Bohu, čtenář zaznamenává nejistotu, s jakým hrdina vyjadřuje své poznání a okamžitě v něm celý příběh vyvolává pocit cykličnosti příběhu, života. Jeden boj střídá druhý, čas se nezastaví, stále plyne a přináší situace nové, nenechá nás vydechnout. Poslední myšlenka díla mluví za vše: “I když se tvářím, že už už rozumím, pořád nic nechápu. Vlastně není nic, čemu bych rozuměl a co bych chápal. Tak to prostě je."
GAO, Xingjian. Hora duše. Vyd. 2. Překlad Denis Molčanov. Praha: Academia, 2012, 575 s. ISBN 978-802-0021-458.